Polibek smrti: Existuje opravdová láska, nebo jenom chtíč?

Se svým přítelem si právě užíváte romantickou večeři při svíčkách… Oba jste perfektně naladěni, vlastně všechno je perfektní. On se snaží porazit plachost a najít správná slova a vy jen čekáte, až konečně zazní a budete mu moci říct své ANO. Jenže v nejhorší možný okamžik se rozezvoní telefon, který vše nevědomky změní.

 

 

 

Přirozeně ho chcete zvednout a hovor vyřídit, ať není atmosféra ještě víc zkažená, ale postačí malá chvilička, během níž nesedíte u stolu, a váš milovaný partner je pryč. Začetl se totiž do knihy démonů, která se volně povalovala ve vašem domě – tak málo stačilo, aby vyvolal Lilith, ďábelskou sukubu živící se dušemi nešťastných milenců.

 

 

Tifanny (žena, za niž hrajete) se s únosem svého drahého Marka nehodlá smířit, a okamžitě tedy začne pátrat, jak snoubence získat zpět. Toto hledání ji dovede až na titulní ostrov Sacra Terra, který je zřídlem magie i temnoty.

 

 

 

Příběh tu možná nebudete brát úplně vážně (tak na 80 %) a možná u něj i párkrát pozvednete obočí, protože když si o to neřekne až vtipnými nesmysly, na něž občas narazíte, tak vás k takovému mínění povzbudí alespoň vizuální podání Lilith. Spoře oděné tělo, latexový korzet a výrazné ženské křivky, proti tomu šedá myška Tifanny nemá šanci.

 

 

 

Tento kontrast mezi hlavními postavami přímo svádí k osekání příběhu až na kost. Když si holý základ děje přikořeníte trochou nadsázky, najednou se na tento souboj dobra a zla budete dívat jako na žárlivou bitku o jednoho chlapa, kde na jedné straně stojí „nudná“, ale milující žena a na té druhé atraktivní sexbomba, která ho chce jenom vyždímat a pak zahodit. Kolik hledaček dokáže nabídnout tak ztřeštěný příběh? Moc jich opravdu není.

 

 

 

Polibek smrti je také volným pokračováním Andělské noci, které se z něčeho chytře poučilo, ale v něčem nepochopitelně zhoršilo. Hlavní dějová linka je u obou her oddělená, příběh se prolíná pouze kontextem událostí, tzn. přinese vám další informace o ostrově Sacra Terra a příchodu démonů na náš svět. Tím pádem nemá na pochopení děje žádný vliv, v jakém pořadí si obě hry zahrajete, nebo jestli si vůbec zahrajete obě.

 

 

 

 

Až příliš hladký postup?

Asi nejpatrnější rozdíl mezi oběma díly Sacra Terra je v obtížnosti. Té reálné, nikoliv v herních režimech, protože ty zůstaly stejné. Opět máte na výběr běžnou (rozumějte snadnou) a těžkou obtížnost, které se od sebe odlišují délkou dobíjení tipu a přeskočení minihry. Na zapeklitost hlavolamů nebo hry jako takové to bohužel nemá dopad. Ať si tedy zvolíte jakkoliv, v praxi to moc nepoznáte.

 

 

 

Hra se striktně drží hesla „jednoduché na pochopení“, a hráče tak nestaví před náročné výzvy. Tady se ale zdá, že s tou jednoduchostí někomu ujela ruka. Postup hrou je natolik plynulý, až si místy řeknete, že se vlastně hraje sama, a ani zmíněná těžší obtížnost z toho zkoušku logického myšlení neudělá. Spíše vám vinou nepozornosti unikne nějaký klíčový předmět, než že byste si vyloženě nevěděli rady a kouřilo se vám z hlavy.

 

 

 

 

Padnoucí atmosféra

Nadpřirozené síly, zlá čarodějka a paralelní svět. U takové kombinace se může atmosféra a tématika prostředí ubírat různým směrem, ale nakonec to padlo na gotický styl, jenž sám o sobě působí dosti pochmurně, tajuplně i démonicky. Díky těmto vlastnostem se podařilo vybudovat atmosféru, jakou byste u takového příběhu nejvíce čekali a chtěli.

 

 

 

Výtvarné zpracování scenérií je v ostré kvalitě i na velkých monitorech, tudíž nejste ochuzeni o sebemenší detaily textur nebo dekorací, které tu jsou v hojném počtu.

 

 

 

Kýčovitě vypadají pouze postavy a jejich – věci, jež v hledačkách bývají už klasicky nezvládnuté na sto procent. Kvůli tomu na vás příběhové scény pravděpodobně nebudou mít takový dopad, jaký by asi měly mít. Jako příklad si můžeme vzít právě sukubu Lilith. Když si ji prohlédnete, tak sice pochopíte, díky čemu je prezentována jako sen a touha každého muže, ale ztotožnit se s tím se vám už nepodaří, dokonce ani jako zástupci mužského pohlaví.

 

 

 

 

Deník jako nezbytná třešnička na dortu k příběhu

S přihlédnutím na příběhové scénky, během nichž se toho moc nestane, vizualizaci postav a také nedostatek různých vzkazů/novin či poznámek tu hraje o to důležitější roli deník. Do něj si Tifanny zapisuje veškeré poznatky a domněnky, jež vám poslouží pro lepší orientaci v příběhu a uvědomění si, na co se máte soustředit, co bude ten zlomový bod v ději. Protože obrázek někdy vydá za tisíc slov, tak jsou všechny zápisy doplněny o výstižnou ilustraci, která vám danou epizodu příběhu spolehlivě připomene (v případě, že hru rozehrajete a vrátíte se k ní z různých důvodů až později).

 

 

 

 

Dokonale zamaskované sběratelské předměty

Polibek smrti patří mezi těch několik málo hledaček, které vám dávají možnost sbírání sběratelských předmětů, přestože nejde o sběratelskou edici. Kompletní sbírka vám ale nepřinese žádný užitek, takže tuto činnost můžete vynechat. Hlavní motivací, proč byste se do toho přesto měli pustit, je výzva. Nasbírat všech 34 předmětů je na této hře bezesporu to nejtěžší. I když prakticky stačí přejíždět myší po celé lokaci, aby vás na přítomnost daného předmětu upozornila změna kurzoru myši, stejně jeho hledáním strávíte i tři minuty. Sběratelské předměty totiž barevně naprosto splývají s pozadím a drobné rozměry či umístění v zapadlejších koutech jejich nalezení také vůbec neulehčují.

 

 

 

 

 

 

Minihry: zábava na odpočinek

Obtížnost miniher utvrzuje v tom, že k Polibku smrti je ideální usednout, když chcete úplně vypnout a jenom se dívat na krásnou grafiku a jen tak klikat. Během toulek po středověkém klášteře i paralelním světě narazíte na alternativy starých známých hlavolamů a her, jež znáte i v deskové podobě. Např. pexeso, skládačky či přehazování objektů do otvorů dané barvy. Pokud jste si v jiných hrách už vymysleli nějaký algoritmus, jak tyto hlavolamy řešit, zde ho budete moct uplatnit.

 

 

 

 

 

 

Hledačky, v nichž najdete i to, co nehledáte

Na principu hledaček tu není nic komplikovaného. Máte seznam 15 předmětů, z toho některé (třetina až polovina) jsou na něm vypsány červeně. Ty získáte provedením určité akce: např. kladivem rozbijete zeď, čímž odhalíte tajnou skrýš, a teprve v ní hledaný předmět naleznete.

 

 

 

Jelikož hledáte tak velký počet věcí, často pouhým překliknutím můžete najít předmět, který jste přitom zrovna nehledali nebo jste ani nevěděli, že ho máte hledat. Jediné, v čem jsou tu hledačky trochu mazanější, je slovní označení hledaných věcí. Když se řekne „páska“ nebo „gladius“, tak nemusíte vždy přesně vědět, co hledáte.

 


 

 

 

 Hra je k dostání výhradně na DVD kolekci her. Pro další informace klikněte na obrázek níže nebo sem

 

Více o celé kolekci se dozvíte zde

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

MenuX

Provozovatel webu, Špidla Data Processing, s.r.o., se sídlem Újezd 454/46, Praha 1 - Malá Strana, 118 00 , IČ: 25581775, jako správce osobních údajů, zpracovává na tomto webu cookies potřebné pro fungování webových stránek a pro analytické účely a v případě Vašeho souhlasu také pro personalizaci reklam. Přečtěte si Zásady souborů cookies.

Souhlasím