Loď duchů: nejlepší díl ze série Poklady ostrova záhad
Pár slov na začátek
Jedná se o hledačku, ve které se pátrá po částech hledaných předmětů. Na začátku si hráč vybírá ze dvou herních módů a následně jej čekají čtyři části příběhu odehrávající se v různých částech ostrova a čítající více než 50 lokací.
Námět je tentokrát duchařský. Na tajemném ostrově umístěném kdesi uprostřed oceánu se opět začalo dít něco podivného – a tentokrát se jedná o trošku strašidelnou záležitost: ostrov totiž zaplavili duchové. Během pátrání vyjde najevo, že duchy do našeho světa někdo pustil skrz záhadnou bránu. Duchové sice nevypadají nebezpečně, ale je třeba vypátrat, kdo je přivedl na ostrov a zjistit, jak je pustit zpátky tam, kam patří. A jak s tím vším souvisí blížící se zatmění slunce?
Výborné vyvrcholení trilogie
Už mezi prvním a druhým dílem byly znát značné rozdíly v kvalitě, Brána osudu šla totiž oproti jedničce hodně nahoru. Loď duchů potom dotáhla některé věci ještě dál a stala se z ní skvělá moderně působící hledačka, která obstojí už i před náročnými hráči hledaček. Zlepšila se v grafice, v příběhu i v celkové vstřícnosti vůči hráči, což jsou kroky, které hledačku samozřejmě povznesou o několik úrovní výš.
1) Grafika
Zatímco úvodní část trilogie hned na první pohled působila jako starší hledačka, Loď duchů už je k nerozeznání od nejnovějších her tohoto žánru. Oproti prvnímu dílu se zbavila postranní lišty se sesbíranými předměty, oproti tomu druhému (zřejmě v závislosti na tématu hry) trochu potemněla. Objevuje se zde velké množství lokací, takže získáváme možnost podívat se do různých zákoutí ostrova. Většinou jsou pojata originálně a působí zajímavě.
Tím, že se hra posunula k temnějšímu příběhu, se trochu změnilo i její vizuální ladění. Pro hráče, kteří si zamilovali uvolněnou atmosféru, z níž přímo sálalo slunce a šumění moře, to bude možná trochu šok. Na druhou stranu ani v Lodi duchů nechybí mořské zátoky a vysoké palmy a hra neztratila nic ze své exotičnosti.
2) Příběh
Už druhý díl dostal do vínku výrazně lepší příběh než ten první. Loď duchů přichází z kompletním dějem, který v klidu snese porovnání s klasickými příběhovými hledačkami. Pátrání se logicky posouvá tím, jak procházíme jednotlivými lokacemi, objevují se meziúkoly, díky jejichž splnění mohou neklidné duše odejít zpátky do svého světa a tak dále. Příběh je doplněn silnou atmosférou i zajímavou hudební složkou, která jej hezky podporuje.
3) Malé radosti pro hráče
Ze všeho nejvíc lze asi na Lodi duchů pochválit, že na ní je vidět, jak autoři mysleli na své hráče. Zaprvé zmizela ošklivá postranní lišta. Zadruhé se už dá přecházet z lokace do lokace pomocí kurzoru a ne přes směrové tabulky, jako tomu bylo v minulém díle. Zatřetí obsahuje hra mapu a deník, které v minulých dílech nebyly (v první části sloužila mapa jen pro zaznamenání postupu hrou). Začtvrté se v lokacích objevují sběratelské předměty, které mají hráči milující výzvy velmi v oblibě. Zapáté nápověda funguje nejlépe ze všech dílů.
A to bychom určitě mohli ve výčtu toho, co autoři udělali pro zábavnost a uživatelskou vstřícnost hry, pokračovat dál. Každý si v Lodi duchů bezpochyby najde něco, co ho ve srovnání s předchozími díly potěší. Vývoj je totiž opravdu hodně vidět.
Kousky hledaných věcí
I ve třetím dílu zůstává stejný systém hledání ztracený předmětů. Každá věc je rozbitá na několik kousků, které se nacházejí v celé lokaci. Pro nalezení některých částí je potřeba udělat více kroků nebo použít předmět nalezený v jiné lokaci. Hledačky si tak drží vysokou obtížnost, ale díky dobře promyšlenému konceptu nejsou otravné. V každé lokaci se obvykle hledají jen dvě nebo tři věci a grafika je natolik kvalitní, že se v ní kousky předmětů dobře hledají.
Proč téměř chybí minihry?
To nevíme. Možná se tak autoři hry rozhodli proto, že už takhle je tato hledačka hodně náročná a má vyšší obtížnost a hlavolamy by ji dále ztěžovaly. Už v předchozích dílech tvořily minihry jen okrajový doplněk a nebyly provedeny příliš kvalitně ani originálně či zábavně, zkrátka bylo vidět, že pro tvůrce nebyly prioritou. V Lodi duchů jsou o něco lepší, ale na první minihru narazíme teprve po nějaké tři čtvrtě hodině hraní, z čehož je zřejmé, že se rébusy objevují opravdu jen minimálně. Ti, kteří na logických hádankách ujíždějí, možná budou zklamaní, ale Loď duchů je natolik komplexní hrou, že většina hráčů to této hledačce asi odpustí.
Skvělá mapa a hudební doprovod
O mapě i hudbě už jsme se okrajově zmiňovali, ale zaslouží si vlastní odstavec. Mapa je totiž opravdu skvěle provedená – má rozdělení na čtyři části (Malý ostrov, Jižní pobřeží ostrova, Centrální část a Severní pobřeží) a je velmi přehledná a pěkná na pohled. S tím, jak postupujeme hrou, se jednotlivé lokace odemykají a objevují se u nich i názvy, což jednak přispívá k přehlednosti, jednak vytváří pocit skutečného objevování neznámého kouta světa.
Hudba se drží toho, co fungovalo už v Bráně osudu – hlavní složkou jsou zvuky, které podporují atmosféru a korespondují s námětem hry (v tomto případě se jedná o trochu temnější a maličko strašidelnější prvky) a jsou doplněny tišší nevtíravou melodií.
Série, kterou stojí za to mít
Pokud by si člověk měl vybrat jenom jeden díl, pak ať rozhodně sáhne po Lodi duchů, je ze všech tří částí nejnadupanější. Poklady ostrova záhad však dávají největší smysl jako série – atmosféra ostrova je budována od prvního dílu, s postavami se také setkáváme už od jedničky a navíc je nesmírně zábavné sledovat, jak se hry kvalitativně posouvaly od té nejstarší k té nejnovější. Každý z dílů má něco do sebe a milovníci hledaček by si je rozhodně neměli nechat ujít.