Loutkové divadlo 1: Jakou záhadu skrývá vystrašený Štěstíkov?

První díl Loutkového divadla příjemně potrápí každého zkušeného hráče hledaček. A také překvapí, některé standardní funkce zde chybí. Po prvotním šoku ale následuje uklidnění – hratelnost je natolik vyvážená a promyšlená, že i bez mapy nebo nápovědy postupujete celkem plynule.

Hrajete za bezejmenného detektiva, kterého si pozvali do fiktivního Štěstíkova, aby zde pátral po zmizelém dítěti. I když Štěstíkov zní jako nějaké městečko skřítků, pohádkové bytosti žijící v ještě pohádkovějších obydlích tu ale nenajdete. Je to obyčejné lidské město, tematicky zasazené do éry průmyslové revoluce.

Ve Štěstíkově překvapivě nezakopnete ani o štěstí. Jak vám už na začátku jedny z opravdu mála postav prozradí. Bezbranní obyvatelé tu po setmění mizí jako na běžícím páse a policie samozřejmě není schopná chytit se jakékoliv stopy, natož pak dopadnout strůjce tohohle zla. Lidé se proto uchýlili k povídačkám, že za tím vším stojí prokletý duch kdysi milovaného mistra loutkaře, který však tragicky zemřel při požáru svého divadla. V novinách, všude vás straší přítomností duchů, přitom nikde žádného nespatříte. To je také jediná indicie, že by ty báchorky mohly nakonec být jen báchorkami a skutečná příčina mizení obyvatel bude jiná.

Kde pátrat dál?

Jenže příběh si s myšlenkami hráče bohužel nehraje. Nedává mu aktivně podněty domýšlet si s předstihem pokračování, pracovat s nějakými teoriemi. I když je Loutkové divadlo svým způsobem detektivní hledačka, směr pátrání není určen nějakými stopami. Touláte se temnými uličkami Štěstíkova, vloupáte se do prostor, kam je to možné, a doufáte, že to přinese nějaký výsledek. Po stránce příběhu postrádá spousta kroků pointu a děláte je víceméně jen proto, že můžete.

To se také odráží na celkové atmosféře, která je nejasná, nekonkrétní, řekněme. Nevíte, po čem přesně jdete ani co vám hrozí, a nemáte také bohužel dostatek indicií, abyste si mohli sestavit svou vlastní teorii. Není tedy divu, že se hra obešla bez příběhového deníku.

Interiéry jako ze šlechtického sídla a spousta mechanismů

Jestliže při návštěvách zámků vždy obdivujete bohatě zdobené interiéry, zejména zdi, tak Loutkové divadlo vám nabídne podobný zážitek. Okázalá výbava měšťanských domů a přeplácané tapety tu trefně ukazují na sebestřednost a falešnost jejich obyvatel. V ulicích pak natrefíte na řadu mechanických loutek, z dílny samotného mistra, které často bude zapotřebí zprovoznit, aby vám vyjevily své svědectví nebo zkrátka a jednoduše otevřely další dveře. Hraní to příjemným způsobem ozvláštňuje.

A tyto loutky ozvláštňují i dojem z lokací, které jsou samy o sobě dosti ponuré a takové bez života. I když to může znít divně, je proto fajn vidět, že se v jejich pozadí alespoň něco hýbe, byť jde jen o loutku. Jako každá stará hledačka, ani tato animacemi totiž nehýří. Pohyb objektů a postav je trhaný i v příběhových videích, jako kdyby se přemisťovaly teleportem.

Vyzkoušejte si hraní takřka bez nápovědy

Hra nemá žádné režimy obtížnosti, mezi kterými byste si mohli vybírat. Pokud s hraním žánru hledaček teprve začínáte, pak Loutkové divadlo není zrovna ideální volba. Hra je obecně těžší, takže může nezkušeného hráče zbytečně odradit. „Na vině“ je absence nápovědy a mapy. Zatímco u jiných hledaček lze kliknout na tip, abyste okamžitě zjistili, co máte dělat dál, zde si na to musíte přijít hezky sami.

Na hraní je proto nutné se opravdu soustředit, abyste si zapamatovali nesplněné resty na všech lokacích a jak se do nich dostat. Herní svět není uspořádán do jednoho koridoru, kde byste neustále chodili jen dopředu nebo dozadu, některé lokace slouží jako rozcestí. Hra přesto moc příležitostí ke zmatenému bloudění nezavdává. V inventáři, schovaném pod tlačítkem Náčiní, se nashromáždí jen pár předmětů, u kterých je navíc vždy docela jasné, kde je bude možné použít.

Každý předmět si musíte najít

Loutkové divadlo přistupuje k získávání předmětů jedinečným způsobem – téměř každou věc, kterou do svého inventáře dostanete, si musíte nejprve najít v jedné z opravdu velké spousty hledacích scén. Když navštívíte určitou lokaci poprvé, vždy tam čeká na splnění alespoň jedna hledačka, občas dvě. A další se spouští, jakmile ve hře pokročíte.

Úkolem v této části hry je najít 12 různých objektů podle předem vytvořeného seznamu, zároveň je to jediný okamžik, kdy máte k dispozici funkci tipu, který se dobíjí přibližně jednu minutu. A u většiny hledaček po něm také alespoň jednou sáhnete, protože vždy alespoň jeden předmět dokonale splývá s pozadím nebo je umístěn v tmavém koutě, v němž není nic vidět.

Mini-hry sice vzácné, ale zábavné

Zato počet mini-her je velice nízký. Už na první z nich si počkáte několik desítek minut, než se k ní konečně dostanete. A pak ji bohužel za malý okamžik proletíte, protože je jednoduchá. Hříčky, na které nejčastěji narazíte, jsou skládačky, jejichž úkolem je podle zadání správně rozmístit/natočit nějaké komponenty. U většiny z nich si nejspíše řeknete, že jste je už někde viděli, ale přesto každá z nich přichází i s něčím vlastním. Nejsou to čisté kopie z jiných her.

Shrnutí

Loutkové divadlo bude bavit všechny hráče, jež od hledaček chtějí právě to hledání a ostatní části hry jsou pro ně vedlejší. Příběh ani mini-hry nejsou v tomto titulu zastoupeny zrovna intenzivně a chybí zde i oblíbené funkce jako deník, mapa či tip (během průchodu lokacemi). Díky tomu není Loutkové divadlo zcela vhodné pro nováčky. Veteránovi, jenž už nejednu hledačku odehrál, ale mohou tyto odlišné podmínky nabídnout zajímavou výzvu a herní zážitek, který stojí za vyzkoušení.