Nová Atlantida: Sci-fi cesta po stopách starověké civilizace

Milovníci vědeckofantastické fikce si u hledaček jen málokdy přijdou opravdu na své. Nová Atlantida je tak určitě vítaným přírůstkem do sbírky pro všechny, kterým více svědčí neznámé technologie a ocelové koridory vesmírných lodí než kouzelný háj s pohádkovými bytostmi.

K bájné Atlantidě se už celé věky vzhlíží jako ke klíči k pozůstatkům pradávné vyspělé civilizace, která existovala ještě před námi. Pokud by takové místo doopravdy existovalo, k jeho průzkumu by byly zapotřebí technologie, které v současnosti ani nejsou ve vývoji. Tak na to nejspíše pohlíželi vývojáři, a proto většinu příběhu posunuli rovnou o 150 let do budoucnosti.

Z hlubin oceánu až na Mars

Sci-fi je natolik specifický žánr, že řadě lidí nemusí být po chuti, obzvlášť když jde o střety s mimozemskou civilizací nebo šílené vynálezy ještě šílenějších vědců. Proto je příjemné, že si Nová Atlantida vzala ze sci-fi obzvláště to, co mají rádi (nebo jim to přinejmenším nevadí) tak nějak všichni: postavení dějové linie.

Když si k tomu vezmete, že hlavní hrdinka je vlastně archeoložka, získáváte základ pro nezvyklou kombinaci, která dostane průchod už v prologu. Ten strávíte hluboko pod vodou, v prastarém chrámu zasvěceném pravděpodobně Belloně, bohyni války.

Úvodní pátrání po Bellonině přívěsku dokáže vzbudit dojem, že v chrámu strávíte celou hru. Nic ale není dál od pravdy. K přívěsku se dostanete relativně rychle, takže je jasné, že tím to nekončí… ale naopak začíná. Zdánlivě přímočará příběhová linie se ve vteřině roztříští a otevře prostor pro množství úvah. Nejvíc se jich pravděpodobně bude točit právě okolo archeoložky, za níž hrajete.

Ta svým počínáním spustila reakci, která poničila ochranný plášť chrámu, takže už nic nestálo mezi ní a několik stovek metrů vysokým sloupcem vody. Utopila se? Asi ano. Tak jak mohla přežít, a dokonce se probudit o 150 let později ve vesmírné lodi? Co se mezitím stalo s jejím partnerem Michaelem a co ty vzkazy, které jí – zřejmě nedávno – nahráli její noví spolupracovníci? Jsou ještě aktuální, když na ni nikde nikdo nečeká? Budete toho vědět jen tolik, kolik toho bude vědět vaše postava.

Deník, který přečkal víc než století?

U sci-fi děl je typické, že jejich příběh nemusí být vždy snadno uchopitelný, a hlavně pochopitelný. Zde si ale naštěstí kdykoliv můžete otevřít deník s bohatými zápisy, které vám mohou dodat pomyslné mezičlánky mezi jednotlivými částmi příběhu nebo zvýraznit detaily, jež jste předtím přehlédli. I kdyby vás nic z toho nezajímalo, tak se deníku nevyhnete – nabídne vám mj. řešení k různým minihrám, kde je úkolem zadat tajný kód.

Prudká změna prostředí

Tahle hra se rozhodně nebojí házet hráče do neustále jiného prostředí. S ohledem na počet lokací, kterých je přes třicet (a někdy se navíc ještě dělí na menší), si to koneckonců může dovolit. Dostanete možnost si projít pradávné rozvaliny, které jako kdyby chránilo jakési kouzlo, pustiny, na nichž nenajdete jediný živý organismus, i prostory jako vystřižené z klasických sci-fi filmů.

Těžko říct, jaký by byl celkový dojem z lokací, kdyby jejich tématika neprocházela tak intenzivními a častými změnami. Chladné ocelové stěny, na nich geometricky přesné linie nebo tlačítka s neznámými funkcemi… pokud takovým věcem přímo neholdujete, tak se po čase přeci jen okoukají a pak už to prostředí tolik nevnímáte. Díky tomu, že hra nebere pořád jenom z jednoho soudku, tak si její scenérie vaši pozornost spolehlivě udrží.

Detailní příběhové scény a správná hudba

Od hry s datem vydání někdy v roce 2012 toho moc od příběhových scén nečekáte, když se vezme v potaz obrazová kvalita. Nová Atlantida však s přehledem udrží krok i s mladšími hledačkami či adventurami.

Její scénky jsou sice občas rozmazané, ale v žádném případě se jim (alespoň v některých okamžicích) nedá upřít realističnost, a hlavně smysl pro detail. Pohyb postav je na hledačku nevídaně plynulý a přirozený, stejně tak řeč jejich těla. Díky tomu budete mít lepší možnost se do své hrdinky patřičně vcítit. Jen škoda, že ústa a titulky nějak nestíhají dabingu, který je ještě k tomu anglický. Zatímco postava mluví, vy musíte přibližně vteřinu počkat, než se k danému dialogu zobrazí titulky. Jelikož ale o nic v konečném výsledku nepřijdete, dá se to asi odpustit… i přes určitou otravnost.

Navíc to ještě skvěle vynahrazuje doprovodná znělka, které se daří kopírovat a rozvíjet herní atmosféru. Její melodie vám bude neustále připomínat, že se nacházíte v nehostinné pustině a vaším jediným společníkem je futuristická technika.

Poházené paměťové karty

Pokud vás herní svět zaujme natolik, že budete chtít znát i něco víc než jen příběh své postavy, měli byste zapátrat po paměťových kartách. Je jich celkem 18 a každá z nich poskytuje dodatečné informace o různých věcech či lidech, na které při své pouti narazíte, nebo vám dovysvětlí dávné události. Jejich nalezení není zrovna nejsnazší, leč mapa vám alespoň nastíní, v jakých lokacích máte hledat.

Hledačky pouze s předměty, které čekáte

Napříč celou hrou čekají rovnoměrně nadávkované hledačky, v nichž hledáte podle seznamu patnáct věcí. Některé z nich jsou uvedeny červeným písmem, což znamená, že budete muset při jejich získání vynaložit větší úsilí a použít třeba i nějaký další předmět. I přesto tu hledačky zvládnete snadno – nachází se v nich pouze ty věci, které byste na daném místě čekali, tzn. se neprobíráte mezi hromadou náhodné veteše. Možná to tak nevypadá, nicméně lepšímu zážitku ze hry výrazně pomáhá i taková drobnost.

Minihry: Posouvej a přesouvej

Počtu miniher se tu nedá nic vytknout, ovšem horší je to s jejich docela jednobarevným výběrem. Takřka všechny hlavolamy jsou založeny na tom, že tažením myší něco posouváte tak dlouho, dokud nesplníte pokyny. Na něco hravějšího byste tu čekali marně.

<hr />
 
 
<h1 style="text-align: center;">Více o celé kolekci se dozvíte zde</h1>
 
 
 
 
 
<a title="Více o celé kolekci se dozvíte zde" href="http://2020.spidla.cz/"><img src="/userfiles/Kolekce%20jaro%202020/popup/popup.jpg" alt="Více o celé kolekci se dozvíte zde" /></a>