VYDÁNO Druhý výlet na Ostrov záhad - a tentokrát i s cestováním v čase

Když se hlavní hrdina hry probudí uprostřed tajemné jeskyně, kde mu jedinou společnost dělá kostlivec, je jasné, že se dostal do pořádné šlamastyky. Podobné pocity zažívá i jeho přítelkyně, která naprosto nečekaně zjistí, že se ocitla v minulosti. Nezbyde jim nic jiného než se s dobrodružnou situací popasovat, pokusit se vyřešit všechny problémy a posílat si vzkazy napříč časem. A zatímco pátrají po věcech, které by jim pomohly se z problémů dostat, Brána osudu dál vydává tlumené světlo a ukrývá svá tajemství.

Výrazně lepší než první díl

Poklady ostrova záhad – Brána osudu můžeme rozhodně pochválit, protože se jim povedlo mnoho věcí oproti prvnímu dílu zlepšit. Zaprvé zmizela postranní lišta, do které se v prvnímu díle ukládaly nalezené předměty, čímž hra získala větší prostor a modernější vzhled. Zadruhé mají lokace přehlednější grafiku a uspořádání, takže hledačky jsou o malinko snazší a je mnohem příjemnější je hrát. Celkově se hra posunula směrem k modernějším hledačkách a za to bychom jí měli zatleskat.

Stále se hledají části věcí

První díl nastavil systém hledání tak, že hráč nepátrá po celých předmětech, ale po jejich roztříštěných částech. Toho se drží i druhý díl. Už v předchozím odstavci jsme však naznačili, že v Bráně osudu jsou hledačky přívětivější. Zatímco jednička se dala označit za opravdu obtížnou hru, dvojka už získává náznak oddechovosti. Rozhodně však stále nejde o nějaké jednoduché hledačky – chce to postřeh a bystré oko.

Hledání kousků předmětů probíhá v prostoru celé lokace. Pozor na to, že někdy je třeba se do lokací, kde už bylo všechno sesbíráno, vracet – objeví se totiž nové věci k hledání a bez nich se člověk ve hře dál nepohne. Naštěstí se hledají větší části předmětů, takže je jejich nalezení snazší. Za ocenění také stojí, že se pátrá po výrazných předmětech, které oko snadněji zaznamená – třeba telefonu nebo čokoládové tyčince.

Vylepšená grafika

U prvního dílu Pokladů ostrova záhad člověk na první pohled viděl, že se jedná o starší hru. U dvojky se to o dost zlepšilo. a je to vidět už na samotné úvodní stránce s menu. Lokace oplývají příjemnými barvami, působí přehledněji a celkově mají takové čistší zpracování. Autoři plně využili potenciál námětu hry – objevují se tu tajemné jeskyně, tábořiště s palmami, mořské zátoky a hlavní hrdinové narazí i na nějaké ty domorodce, a dokonce i šamany.

Pokud vám tedy grafika u jedničky úplně nesedla, rozhodně dejte dvojce šanci. Stále se vizuálem jedná spíše o starší hru, ale rozhodně vykročila dobrým směrem.

A zase ty nesympatické postavy

Jestliže Brána osudu celkově vylepšila grafickou stránku hry, nedá se to říct o postavách. Ty totiž zůstaly stejné a byly jen přeneseny z předchozího dílu – stále působí stejně divně a nerealisticky. V kontextu s lepším vizuálním zpracováním to nevypadá příliš dobře.

Pár drobností, které překážejí v plynulém hraní

Pro hráče, který je zvyklý se v hledačkách přesouvat z lokace do lokace přes kurzor, bude představovat nezvyk skutečnost, že se tu přechází pomocí směrových tabulek. Není úplně jasné, proč tvůrci zvolili tento systém změny lokace, ale je to nezvyklé a docela nepříjemné.

Oproti prvnímu dílu chybí pravá lišta, ve které se sdružovaly nalezené předměty, což je dobře, protože prostor bez ní získává na přehlednosti. Bohužel se tato lišta přesunula pod lištu se seznamem hledaných předmětů a hráč je musí ručně vyměňovat, a to je opět nepříjemné. Obzvlášť než si člověk zvykne.

Minihry jako doplněk

Rébusy v Bráně osudu sice najdeme, ale ne nijak často. Když už se objeví, mají spíše nízkou obtížnost a hráč je má za chvilku splněné. Slouží tak spíš jako doplněk ke hře nebo její oddechové zpestření. Vzhledem k vyšší náročnosti hledaček to můžeme považovat za příjemné vyvážení – zatímco u hledaček si hráč namáhá mozek, u rébusů si odpočine. Na druhou stranu hráči vyhledávají hledačky i kvůli logickým úkolům a stálo by za to, aby se jich v takovéhle hře nacházelo víc a mohly se pochlubit malinko vyšší obtížností.

Atmosféra a příběh šly nahoru

Brána osudu se posunula k moderním hledačkám takřka ve všech ohledech – a to i ve větším důrazu na příběh. Zatímco atmosféra byla i v prvním díle docela sympatická a zajímavá, příběh tam hrál spíš jen takovou vedlejší roli, sloužil víceméně k tomu, aby se hráč přesouval z jedné části hry do druhé.

V Bráně osudu má příběh větší spletitost a od první chvíle vzbuzuje zvědavost a otázky. Střídání pohledů dvou hlavních hrdinů a také časových rovin je skvělým nápadem a prohlubuje zážitek ze hry. Jako velmi promyšlená působí skutečnost, že se obě časové linie vzájemně ovlivňují. Díky lepší grafice i příběhu se zvedla nahoru i atmosféra, která srší dobrodružstvím a vyvolává příjemné pocity tajemného tropického ostrova zalitého sluncem.

Parádní zvuková kulisa

Když už mluvíme o atmosféře, hodně jí také prospívá zvolený hudební doprovod. Prim v něm hrají zvuky, které člověk od takového ostrova očekává – šumění oceánu nebo zpěv divokých pátků. Pod touto kulisou hraje jen jemná hudební linka, která však neruší atmosférické zvuky a naopak je doplňuje a dodává hře lehký nádech tajemna. Moc povedené.

Dvojka Pokladů ostrova záhad – Brána osudu je mnohem víc než důstojným pokračovatelem jedničky, ona ji totiž v mnohém předčí. Ať už mluvíme o hledačkách, grafice nebo příběhu. Kromě toho, že jistě potěší všechny milovníky hledaček, vzbuzuje také velkou zvědavost ohledně třetího dílu. Ten nese název Loď duchů a jsme velmi zvědaví, jak se mu ve srovnání s Bránou osudu vedlo.